shira 55- Co se nedá odmítnout
Co se nedá odmítnout
"Připravena?!" vykřikl Doktor a věnoval rychlí nadšený pohled své společnici. Té se na tváři rozzářil obrovský úsměv a přikývnutím mu dala na znak souhlasu. Doktor zatáhl za páčku posílaje svou loď to časového víru.
"A... kde to vlastně jsme?" optala se drobná brunetka po překvapivě hladkém přistání.
"No," začal a otevřel TARDISiny dveře s čímž klesl jeho úsměv. ",abych pravdu řekl...nevím. Tedy vím! Ale nevím, kde jsme se tu vzaly." zamračil se. Na Clařině tváři se zjevil jakýsi úšklebek mezi zklamáním a zároveň naplněním předem očekávaného zvratu.
"Že mě to nepřekvapuje." zabručela a založila si ruce na hrudi.
"No tak, určitě to nebude vůbec tak hrozné! Pokud se nepletu, měly bychom být na jakési planetě se spoustou lesů a luk a... lesů. Dobře, já vím. Nuda. Ale co, mohlo to být horší." usmál se na ní. Clara jen protočila panenky a po vzdechla si.
"Fajn... vždycky to může být horší. Myslím..."
"Tak už nech svého brblání a pojď. Uvidíme, co se tady dá najít." prohlásil se snahou udržet si v hlase nadšení a popadl Claru za ruku. Vytáhl ji ze dveří a zabouchl za nimi.
"Jo. Můžeme jít třeba na houby..." řekla sarkasticky a přejela Doktora tím svým obviňujícím a otráveným pohledem. Tím, který měla vždy když se stalo něco, co nebylo v plánu, něco zapříčiněno právě Doktorem.
Ale on se ji pokusil ignorovat a vzal ji za ruku. Až teď se Clara obtěžovala porozhlédnout po krajině a zjistila, že to bylo vlastně velmi krásné místo. Stály uprostřed menšího ne příliš moderního náměstí jakéhosi malého městečka obklopeného listnatými tak i jehličnatými lesy a loukami kolem dokola, přesně jak Doktor řekl. Okolo bylo pár tvorů vypadajících přesně jako lidé, všude klid a ticho.
Přímo naproti nim byla menší kavárna a okolo jiné obchody a domy. Od náměstí se několika směry ústilo pár uliček širokých jako v Benátkách a celá atmosféra byla tak trochu jako tam. Domy byly z cihel s oprýskanou omítkou a bylo vidět, že už tam nějakou tu dobu stojí.
"Tak jo," sklapl Doktor ruce a usmál se. ", pojď, koukneme se co tu ještě je." Clara přikývla a vykročila po Doktorově boku.
"Promiňte, mohu vám pomoci?" ozval se za jejich zády milý dívčí hlas. Dvojice se otočila a Clara se už už nadechovala aby odpálkovala mladou dívku oblečenou v roztomilých krátkých modrých šatech se vzory květů nějakou sarkastickou poznámkou, když ji Doktor zastavil.
"No, my tu tak projíždíme okolo a asi jsme se trochu ztratili. Ale když už jsme tu, nemáte tu nějaký problém, nebo případně nějakou zábavu?" otázal se Doktor s úsměvem a dívka na něj vrhla trochu nechápavý pohled.
"Problém? Snad jen... ale, na tom nezáleží. A když mluvíte o zábavě, můžete třeba-"
"Počkat... Snad jen, co?" přerušil ji Doktor a okamžitě si všiml posunu v její tváři když se o tom zmínil. Dívčin pohled jaksi pobledl.
"No, děje se poslední dobou pár zvláštních věcí. Květiny na loukách uvadají, stejně tak stromy a navíc je tu ten vlk..."
"Vlk?" pokrčila Clara obočí.
"Ano. Vlk co se dokáže měnit i v jiné tvory a jeho vytí zní jako pláč. Většina místních je přesvědčena, že je nebezpečný, ale já tomu nevěřím." prohlásila dívka pevně a odhrnula si pramen dlouhých světlých vlasů z tváře.
"A už se s ním někdo setkal?"
"Jen zdálky. Jedna má kamarádka ho prý viděla přeměnit se na lvici. Moc se mi to nezdá ale většina jí věří. A kdo vy vůbec jste?"
"Já jsem Doktor a tohle je Clara, má... ehm, společnice. Hodně spolu cestujeme a většinou se nachomýtáme k... různým problémům, tak mě napadlo, jestli taky nějaký nemáte." zazubil se Doktor, narovnal si motýlka a napřáhl k ní ruku. Dívka mu rukou potřásla a usmála se.
"Dobře, já už musím jít. A kdyby jste šly náhodou do lesů, buďte opatrní." řekla vážně a pak se zase usmála a odešla.
Doktor se podíval na svou společnici a široce se usmál.
"Tak co, Oswaldová? Půjdeme si chytit vlka?" Clara, začínající se obávat, jen přikývla a stiskla jeho ruku.
"Tak na co čekáme?!"
•••
"Nemyslím, že je to dobrý nápad. No co, tak tu mají vlka a špatnou půdu. Není třeba nechat se tu proto hned něčím sežrat." postěžovala si Clara kterou už od chvíle kdy s Doktorem vstoupily do lesa iritoval pocit, jakoby ji někdo, nebo něco, sledovalo.
"Ale prosím tě. Už se ti snad někdy něco se mnou přihodilo?"
"Ne tak docela, ale skoro."
"Skoro není úplně, tak toho nech. Tahle planeta je svým množstvím porostu proslulá, není jen tak, aby jim to tu začalo hromadně vadnout. A špatná půda zde opravdu nehrozí." řekl vážným tonem a přejel špičkami prstů po ochablé kůře jednoho ze stromů.
"Něco velkého tu nehraje. Porozhlédni se, zaposlouchej se a řekni co vidíš a slyšíš." Clara tak i udělala. Povzhlédla k nebi, a za poslouchala se do ticha krájeného pouze velmi tichým šelestem větru. Pak pohlédla zpět na Pána času a v jejích očích byl jakýsi smutek, a stejně tak v jejím srdci.
"Je... je to zvláštní... Tak... Tak tiché a temné."
"Přesně tak. V lesích nebývá zas takové ticho. Alespoň cvrlikání ptáků, šustění větví, listů, různá drobná stvoření. Z lesů život přímo srší ale tady... tady máš akorát pocit smutku a samoty." řekl s lítostí v hlase.
"Ale proč?"
"Toť otázka, má drahá Claro. Předtím jsem tu již kdysi byl, a bylo to tu... fantastické! Když jsi jsem vstoupila, měla jsi pocit, jako by se do tebe vlila energie a štěstí ale teď... Tohle musíme dát do pořádku a to rychle. Dříve než bude pozdě." pravil odhodlaně a pevně stiskl své společnici ruku.
Přikývla a přitiskla se blízko k němu, jakoby se bála, že ji opustí. A vážně takový pocit měla. Pocit samoty a smutku, přesně jako Doktor popisoval.
•••
Prošly přes půl lesa, bez jediného slůvka nebo pípnutí. Každou chvílí na ně dopadal větší a větší závoj smutku a spousty jiných negativních pocitů. Oba byly ztraceni ve svých vlastních myšlenkách, těch nejhorších myšlenkách, těch kterým se často snažily vyhnout.
'Co když ji zase ztratím?'
'Co když mě opustí?'
A spousty, spousty dalších myšlenek které by raději neměly.
To strašlivé ticho přerušilo až několik tichých zvuků lámajících se větviček a šustění listů. Oba sebou prudce trhly a se strachem pohlédly jeden na druhého.
"C- co to..."
"Ššš," přiložil si Doktor ukazováček ke rtům a Clara okamžitě zcela zmlkla. Oba se co nejtišeji snažily svým pohledem pokrýt co největší prostor a přesto nikde nic neviděly. Na chvíli se jen hlasitost větru nepatrně zvedla, jinak ovšem nastalo opět hrobové ticho.
"Co to bylo...?"
"Já nevím."
"Co když to byl... ten vlk?" polkla hlasitě na prázdno Clara a přitiskla se k Doktorově hrudi. Ten ji pevně objal kolem ramen a též hlasitě polkl.
Najednou měl strach. Choval se jako... jako člověk! A nevěděl proč. Negativní účinek z okolí kolem nich byl tak silný, že působil i na Doktora.
"Doktore, pojďme odsud. Vraťme se do TARDIS a zapomeňme na to." zatahala Clara za jeho rukáv jako malá vyděšená holčička, jak si také připadala.
"Ne, Claro. Nechodíme pryč, pamatuješ?" řekl rázně i když si sám nebyl jistý zda je plně v jeho zájmu zde zůstat.
Ne, nebylo...
Ale věděl, že musí tohle dát do pořádku. Ať už tu chtěl on, nebo jeho společnice zůstat, nebo ne.
"Prosím, pojďme alespoň teď pryč... N- není mi
moc dobře..." řekla téměř šeptem.
"Jsi v pořádku? Claro, co se děje?" zeptal se Doktor a poplácal ji po tváři když začala jaksi vrávorat.
"J- já-" nestihla Clara doříct ani větu když se bezvládně sesunula do Doktorovy náruče.
"Claro!" vyhrkl a poplácal ji znovu po tváři.
Teď už bylo rozhodně na čase odejít...
Podebral ji pod koleny, zatímco jeho druhá ruka ji držela pod rameny a hodil si ji do náruče. Co když se jedna z jeho myšlenek vyplní...?
•••
Pohladil ji po vlasech a povzdechl si. Měl ji poslechnout, když chtěla odejít. Naštěstí to nebylo nic vážného, jen omdlela. Ale přesto v něm vládl pocit vinny.
Vrátil se s ní zpět do TARDIS a upřímně teď i pochyboval, zda se vůbec ještě vrátit. Ale za to, aby se Claře stalo něco mnohem horšího mu to nestálo.
Účinek lesa z něj sice už opadl ale přesto měl stále ty děsivě iritující pocity. Z přemýšlení ho ovšem vytáhl Clařin šepot jeho jména.
"Claro? Jsi v pořádku?" zeptal se Doktor starostlivě a pohladil ji po tváři. Přikývla a rozhlédla se. Byla ve svém pokoji na TARDIS a docela jí to uklidnilo.
"Chceš... chceš se tam vrátit?"
"Jen pokud chceš ty. Když ne, vezmu tě domů a pak se sem vrátím sám." Clara prudce zavrtěla hlavou, až se jí tam nahrnula tupá bolest.
"Ne, já chci jít s tebou." prohlásila pevně. Přikývl a vděčně se usmál.
"Tak dobře, Nemožné děvče."
•••
Ruku v ruce došly na kraj lesa a už odtamtud cítily něco divného. Váhavě se tedy rozešly dál, oba se rozhlížejíc ve všech směrech.
"Tak jo. Zkus myslet na něco pozitivního. Nesmíme to tady nechat ovládnout naše mysli." prohlásil Doktor a Clara přikývla.
•••
Oba i přes jejich odhodlání selhaly. Oba se třásly strachem jako ratlíci nebo malé děti a Clara se dokonce rozvzlykala smutkem a tím hrozným pocitem samoty a opuštění. Všechny ty pocity se staly mnohem silnějšími než předtím.
A jakoby si s nimi už okolí nepohrávalo dost, začalo jim to ještě způsobovat halucinace.
Clara se prudce obtočila kolem dokola aby se rozhlédla ale nikde nikdo. Stalo se to. Opustil ji. Byl prostě pryč!
"Doktore! Doktoreee, vrať se... neopouštěj mě..." zavzlykala a s abnormálně bijícím srdcem padla na kolena.
"Claro, to je v pořádku, jsem tady, to jen ten les si s tebou hraje. Pojď sem..." zašeptal a přitáhl si ji do náruče. Když se jakž takž uklidnila, pomohl jí zpět na nohy.
"Neboj byl to jen- Claro? Claro, kde jsi!?" vykřikl a rozhlédl se. 'Ne, ne, ne, ne, NE!' pomyslel si když nedaleko zahlédl její drobný obrys. Rychle se rozeběhl k ní.
Spadl na kolena vedle jejího těla bez života a do očí se mu nahrnuly slzy.
"To ne... to ne, tohle není skutečné. Nemůže být!" vykřikl do ticha a zavřel oči. Když je zase otevřel, její tělo bylo pryč. Rozhlédl se a kousek od něj uviděl stát živou a zdravou, ač vyděšenou Claru. 'Díky bohu...' pomyslel si a rozeběhl se k ní.
"Co... co jsi vyděl?"
"Na tom nezáleží. Teď musíme rychle něco udělat, mám pocit, že nám to tu začíná lézt na mozek." řekl a snažil se zbavit se slz.
A pak se ochladilo a mračna se zatáhla. Z ničeho nic, v mrknutí oka. Vítr nabral na hlasitosti a síle a začal se ozývat zvuk nepříjemně se podobající krokům. Doktor se ohlédl na Claru která zasněně a zároveň vyděšeně kamsi nehybně zírala.
"Co se děje?" místo odpovědi jen ukázala kamsi do dáli. Podíval se směrem kterým ukazovala a spadla mu čelist. Vypadalo to jako hvězdný vír nebo tak něco. Jakoby tisíce malých hvězd tvořících spirálovitý vír mezi stromy.
Vír najednou zpomalil a z něj vyskočil velký tmavě modrý vlk se stříbrnou hvězdou na čele. Oba vyjekli leknutím a začaly ustupovat.
"Tohle se mi jenom zdálo, že jo? Viděla jsem už ledacos ale modrý vlk vyskakující z hvězd, to je jak z nějakého fantasy!"
"Já vím, já vím, ale myslím, že pokud to není jen hra naších myslí, je to skutečné."
"Jestli je to buď a nebo, raději bych tu první verzi." sykla Clara a pevně stiskla Doktorovu ruku.
"Tak to tě zklamu, myslím, že tohle se nám nezdá."
"Děkuju, to vážně pomohlo." řekla sarkasticky a přidala na ústupném kroku.
Vlkův zrak padl na dvojici a jeho packy začaly tiše a pomalu našlapovat jejich směrem.
"Doktore! Co... co teď?!" začala se Clary zmocňovat panika.
"Ticho, nesmíme utíkat, to většinou nepomáhá. Vezmi jed na to, že by nás stejně chytila."
"Ona?" zvedla Clara obočí.
"Ano, myslím že je to samice Hvězdného vlka." odpověděl šeptem.
"Hvězdného vlka? Děláš si legraci?"
"Vyděl jsem už hvězdnou velrybu, tak proč ne hvězdný vlk?" Clara jen nevěřícně zatřásla hlavou. Hvězdný vlk... teď už toho opravdu viděla hodně...
"Fajn, a můžeš mi říct, pane Chytrý, co teď?"
"Buď. V. Klidu." zašeptal velmi vážným hlasem.
"V klidu?!" místo odpovědi si jen přiložil ukazováček na rty aby konečně mlčela.
Vlk se najednou rozplynul ve třpytivém prachu a vzápětí se zjevil přímo před nimi. Clara málem vyjekla a kdyby jí Doktor nedržel kolem pasu, asi by spadla na zem, a pokud by ji vlk dřív nesežral, utekla by jak nejrychleji by to šlo. To jí ale Pán času nedovolil.
Ani jeden se nezmohl na jediný pohyb, jedinou hlásku. Clara zavřela oči a začala se v duchu modlit, zatímco Doktor se zadíval vlčici do očí. Bylo v nich tolik, tolik smutku a strachu. Její oči vypadaly přesně jako Doktorovy. Tak smutné, staré a moudré.
Zvíře natáhlo čumák ke Claře a očichalo ji. Pravdě podobně z ní cítilo strach. Clara jen stiskla oči pevněji a téměř zadržela dech. Zvířeti ovšem její strach nedal pocit síly ani agrese. Spíše lítosti a soucitu. Sklopilo smutně hlavu a zavřelo oči.
To dodalo Doktorovy odvahu a něžně a pomalu pohladil vlčici po čele. Ta zvedla hlavu a mírně ohrnula varovně pysky, ale vzápětí pochopila, že jí nic nehrozí. Doktor se smutně usmál a pohladil ji mezi ušima.
Clara se po chvíli odvážila pootevřít jedno oko aby si ověřila situaci, a když viděla Doktora drbajícího vlka skoro stejné výšky jako ona sama mezi ušima, otevřela i druhé oko a nepatrně se usmála.
"Hodná holka." řekl Doktor s úsměvem a věnoval nadšený pohled své společnici. Ta se také usmála a váhavě začala vlka také něžně hladit po čele.
"No vidíš, nakonec je to jen hodná vystrašená holka, co má ráda drbání za ušima, viď, ty jedna Hvězdná krásko."
"Tak dobře. Tohle jsem vážně nečekala." řekla s úlevou brunetka a přejela přes tvar hvězdy na vlkově čele. Když ji oba přestaly hladit, zjistily že mají na rukách spoustu třpytivého prachu.
"Soudím, že je to hvězdný prach." prohlásil Doktor a usmál se na Claru. Ta si jen prohlédla svou třpytící se ruku a rozzářily se jí oči.
"Dobře. A co teď?"
"Musíme jí pomoct."
"S čím?"
"Vidíš její oči? Je v nich spoustu smutku. Má nějaký problém, který jí musíme pomoct vyřešit." Clara přikývla a ještě jednou pohladila vlčí dámu po čele.
"Jistě," řekl Doktor po chvíli tichého rozmlouvání se zvířetem. ",ona je matka. Že mě to, Doktora hloupého, nenapadlo hned. Je to matka a ztratila své štěně."
"Jak a kde?"
"Zajaly ho. A ona se nemůže vrátit domů protože její vlče má něco, co jí to umožňuje. Stejně by se bez něj nevrátila."
"Proč ho nejde zachránit? Nebo proč se to vlče nepřemístí, jako to předtím udělala ona?" vyptávala se Clara.
"Má strach ho jít zachránit. Tak velký strach, že ji neposilňuje ale velmi oslabuje. A to štěně je na přemisťováni ještě příliš malé. Neumí to. Claro, musíme to štěně co nejdřív zachránit!"
"A... proč to tu tak vadne?"
"Po tom, co zajaly její stěně se uchýlila sem aby byla sama a mohla někde vstřebávat svůj smutek. Bohužel její smutek spíše... vypouštěla do okolí které ho vstřebalo za ní. Proto to tu tak působí i na ostatní. Všude okolo nás je jakýsi závoj smutku který působí na všechno živé zde. No a očividně ovlivňuje mysl na tolik, že způsobuje uskutečnění našich nočních můr v živém představení." vysvětlil Doktor s lítostí a pochopením v hlase.
"Musíme to štěně najít!"
"Souhlas. Ukaž nám, kde ho mají, krásko." vlčice se na dvojici smutně zadívala a pak pokynula hlavou směrem k městu.
"Ve městě? Tam drží tvé vlče?" vlčice jakoby přikývla. "Dobře. My ti ho přivedeme zpět, neboj se." řekla Clara a smutně se usmála. Pohladila naposled vlčino čelo a spolu z Doktorem odešla.
"Ti lidé se zdály milý. Proč tohle udělaly?"
"Drahá Claro, to že byla milá jedna dívka ani zdaleka neznamená, že jsou milý všichni." poznamenal Doktor a smutně se na ni usmál.
"Máš pravdu... Mám chuť jim nakopat pozadí." zasyčela brunetka a myslela to nad míru vážně.
"Myslím, že ti to dovolím." řekl Doktor a rozhlédl se kolem dokola po náměstí.
"Dobře, ale kde máme hledat?" otázala se Clara.
"Abych ti řekl pravdu, nejsem si moc jistý."
"Moc, nebo vůbec?"
"B je správně." oznámil, ale Clara už byla myslí jinde. Zírala s podezíravýma očima na jednoho chlápka v černé kožené bundě a holou lebkou. Přímo z něj sršelo něco podezírání hodného.
"Doktore," zatahala za jeho rukáv. ",koukni na toho chlapa. Vypadá nejmíň podezřele, nemyslíš?"
"Ále, nemůžeš podezírat každého plešatého v kožené bundě. To že vypadá jak nějaký mafiánský boss neznamená, že jím také je." řekl a vzápětí vystřelil hlavu nahoru jakoby si uvědomil co právě řekl. "Jdeme."
Clara se zazubila a doběhla jeho rázný krok. Oba se přitiskly na zeď krajního domu a Doktor opatrně nahlédl do uličky kam mířil jejich cíl. Ten právě zahýbal za roh do další uličky.
"Bludiště jak v Benátkách..." povzdechl si a zamířil směrem jejich cíle.
"Kam jsi mi taky mimochodem slíbil jít."
"Chceš to řešit teď, Claro? Opravdu?" Clara protočila panenky a trochu zrychlila, aby mu stačila. Po chvíli a několika dalších uličkách došly ke kamennému velmi oprýskanému domu připomínajícímu jakési staré vězení. Bůhví, jestli to tak také nebylo...
"Půjdeme tam?"
"Můžeš se tam zkusit prokopat, Claro." řekl sarkasticky a ona zvedla oči v sloup.
"Je to dost děsivé. Na to, že nemáme vůbec žádné zbraně. Nechci se nechat zabít mafií z jiné planety. A co na tom, že vypadají jako lidé. Počkat, proč vlastně vypadají jako-"
"Budeš mluvit ještě dlouho? Protože bych rád pokračoval v čem jsme začaly, kdyby ti to nevadilo."
"Tak promiň, že dýchám." zasyčela a vrhla na něj otrávený pohled.
"Neboj, to ti odpustím." usmál se a vzal ji za ruku. Možná aby tím uklidnil ji, ale možná i sebe.
"To jsem vážně ráda, pane Šéf." řekla ještě otráveněji a následovala ho k tomu děsivému stavení. "Ale vážně. Neměly bychom si vzít alespoň klacek? Nebo pánev?"
"Pánev? Víš co, už toho raději nech." protočil panenky čímž jen dostal od dívky další otrávený povzdech. "Tak už pojď, nemáme na to celé století." poslechla tedy a ač velmi nerada, následovala Pána času do mafiánské skrýše. Nechtěla ani pomyslet, co všechno by jim mohly udělat. Chytit, svázat, mučit a nakonec třeba i zabít, a kdo ví co ještě. Zavrtěla hlavou aby se těch myšlenek zbavila a za presovala se co nejvíce za Doktora.
Teď byla za jejich výškový rozdíl docela ráda.
"Dokto-"
"Ššš," umlčel ji a pomalu nahlédl do okna. Viděl však jen šedé zdi. "Nikdo tam není. Zřejmě mají úkryt někde ve sklepě, nebo tak." zašeptal, vytáhl z náprsní kapsy šroubovák a sonicnul dveře. Pomalu je otevřel a byl rád, že nevydaly vrzavý zvuk, jak čekal. Pomalu vklouzly dovnitř a rozhlédly se. Claře okamžitě naskočila husí kůže a v žaludku se jí vytvořil nepříjemný pocit nazývaný strach.
Oba vykročily stejně a v tu chvíli se oba s křupnutím dřeva propadly kamsi. Dopadly s hlasitou ránou na betonovou podlahu. Claru překvapilo, že místo rány cítila jen cosi měkkého. Když otevřela oči, zjistila že to byl Doktor na které dopadla.
"Au..." zasténal a pokusil se polapit dech.
"Promiň." zašeptala a rozhlédla se. Okolo bylo pár klecí, z nichž jedna byla přikryta bílím hadrem a jiné byly prázdné. Nikdo nikde, za což byla velmi ráda.
"M- mohla bys..." zakoktal čímž ji vtáhl zpět do reality.
"Promiň." zopakovala a zvedla se z něj. Pak mu pomohla na nohy a znovu se rozhlédla. "Nikdo tu není."
"Díky, žes mi to řekla." řekl sarkasticky a oprášil se. Narovnal si motýlka a obtočil se kolem své osy.
"Takže?"
"Takže vezmeme to štěně, které je podle mého v tamhleté kleci a vypadneme, Oswaldová."
"Vážně?" ozval se za nimi ženský hlas a pak velmi nepříjemné cvaknutí zbraně. Oba hlasitě polkly na prázdno a zvedly ruce na znamení, že se vzdávají.
Pomalu se otočily. Před nimi stála štíhlá žena z dlouhýma nohama a zbraní v ruce. Na sobě měla krátkou koženou sukni a bundu stejného materiálu. Dlouhé černé vlasy měla sevřené v culíku a na tváři měla úsměv jako nějaký maniakální vrah.
"Ahoj, já jsem Doktor." řekl Doktor a nervozně se zazubil. Vysloužil si tím dloubnutí do žeber Clařiným loktem.
"To je mi vcelku jedno, doktor nebo právník, důležité je že jste mi chtěly ukrást téměř zaručený balík. A poněvadž teď víte o mé skrýši, je mi líto, ale musím vás zabít."
"Nenávidím tě." zasyčela Clara na Doktorovu adresu. Zmiňovaný se jen nervozně usmál a vysloužil si další loket v žebrech.
"Ohh, vy jste ale roztomilý pár."
"My nejsme-" začal Doktor a dostal další loket. "Hej!" zasyčel na Claru která jen pokrčila rameny.
"Já nezabíjím jen tak pro legraci. To mi věřte. Ale vy jste hrozba."
"My? Hrozba? Nééé, my ani nejsme odsud!" zasmál se Doktor nevinně. "My jen tak cestujeme. Vídáme šmrdly a mrdly věci a tak. Jsme jen cestovatelé."
"A trochu vlezlí." zasyčela žena a sklopila zbraň. Dvojice si oddechla a jejich ruce spadly s úlevou. "Co teď s vámi?"
"Co nás třeba prostě nechat jít?" navrhla Clara s úsměvem.
"Ne. My jsme tu abychom zachránily to vlče." řekl Doktor odhodlaně a v mžiku opět čelily hlavni pistole oné ženy. Clara se jen otráveně a nevěřícně plácla dlaní přes oči a podívala se vražedně na Doktora.
"Zastřelte ho..." řekla a žena se pobaveně zasmála.
"Vy jste vážně zábavná dvojka, líbíte se mi, až na tvojí bradu. A motýlka." řekla na Doktorovu adresu.
"Hej! Motýlky jsou cool." pravil Doktor a motýlka si narovnal. Žena i Clara protočily panenky a žena opět sklopila zbraň.
"Na co toho psa chcete?"
"Za prvé, není to pes, ale Hvězdný vlk. Za druhé, ukradly jste ho jeho matce a ta teď sesílá svůj smutek na všechen porost v okolí a ten vadne." vysvětlil Doktor. Žena pokrčila jedno obočí zatímco druhé kleslo ještě níže.
"Hvězdný vlk?"
"Ano, z planety Starness 6011. Hezký název, nemyslíte? Každopádně chceme jen pomoct téhle planetě. Vím, že vy mafiáni máte mysl zastřenou jen penězi, ale myslete taky trochu na to ostatní. Jestli bude ta vlčice bez svého potomka ještě pár dnů, zasáhne celou planetu smutek a zoufalství. Všichni budou mít halucinace, a neutišitelný pocit smutku. Všimne si toho nějakej emzák zastávající mezi planetární bezpečnost a uzavře tuhle planetu do karantény. A to vše kvůli vám. Tak co, teď už ho pustíte?"
Žena se zamračila a vykročila vpřed. Když byla přímo před Doktorem, zadívala se mu do očí a přitiskla mu hlavni k hrudi. Jeho ruce vystřelily do vzduchu.
"Moc mluvíš. Jak to s ním můžeš vydržet?" obrátila se na Claru a ta jen pokrčila rameny. "Každopádně, pokud je byť jediné slovo lež, je po tobě, zlato." řekla a usmála se. Doktor se zmohl jen na přikývnutí.
"Takže nás... nezastřelíte?" zeptala se nadějně Clara.
"To si ještě rozmyslím, podle toho, jak moc bude tenhle ten magor mluvit." řekla a přešla ke kleci. Sundala hadr a odhalila v klidu spící štěně. Zdálo se, že o něj bylo dobře postaráno.
Doktor se usmál a pohlédl na Claru. Ta mu úsměv opětovala.
"Dobře, tady je. Ale nebude to zadarmo. Příjdu kvůli vám o pěkný balík." Doktor jen beze slova vytáhl odkudsi kožený měšec plný místní měny a podal jí ho. Ta na něj jen nevěřícně zírala, stejně, jako Clara.
"Proč jsi tohle neudělal hned?" řekly obě ženy jednohlasně a Doktor jen pokrčil rameny. Obě protočily panenky a žena věnovala Claře soucitný pohled.
"Dobrá, štěně je vaše a radila bych vám, aby jste odtud co nejdříve vypadly. A ty, uteč než se zblázníš." řekla na Clařinu adresu a spiklenecky mrkla. Oslovená se jen usmála a pohlédla na Doktorův poťouchlý úsměv.
Žena odešla a Doktor otevřel klec. Štěně na ten zvuk pozvedlo hlavičku a začalo vrtět ocasem jako pes.
"Docela milá, na mafiánského bosse..." prohodil Doktor. "Tak pojď, drobečku. Vrátíme tě mamince, dobře?" pravil a vzal štěně do náruče. To se k němu jen přitulilo a pokračovalo okamžitě ve spaní. Clara se zasmála a natáhla se aby ho podrbala na hlavičce. "Pojď, půjdeme."
Tak taky udělaly, naštěstí dosti rychle našly východ.
Další svět zachráněn.
Doktor dal štěně na zem a to se hned rozeběhlo hledat mámu. Doktor s Clarou ho následovaly. Za chvíli se před nimi z Hvězdného prachu zhmotnila vlčice. Hvězda na jejím čele se rozzářila k Doktorově potěšení TARDISově modrou.
Štěně utíkalo k mámě a hned se k ní přitulilo. Ta nad něj naklonila hlavu a přitiskla si ho k sobě. Dvojice stojící opodál se usmála. Clara si položila hlavu na Doktorovo rameno a on ji objal kolem pasu.
"To je tak hezký..." povzdechla si Clara a Doktor souhlasně přikývl. Když se vlci konečně přivítaly dostatečně, vlčice sundala z krku svého syna řetízek s modrým krystalem ve tvaru hvězdy a hodila ho do vzduchu. Vytyčila hlavu a hvězda spadla přesně na hvězdu na jejím čele. Krystal se rozzářil a okolo obou vlků se začal tvořit spirálovitý vír hvězd připomínající točité schodiště. Vlčice vyhodila řetízek znovu do vzduchu a ten jí přistál okolo krku.
Vlčice se podívala na Doktora s Clarou a vykročila k nim. Sklonila před nimi děkovně hlavu a pak šťouchla Claru čumákem do nosu a následně to samé udělala Doktorovy. Oba se zasmály a pohladily ji po čele.
"Sbohem." řekly oba jednohlasně. Vlčice se otočila a odešla k víru. Ještě jednou na ně děkovně pohlédla a pak po víru vyběhla kus nad zem se svým synem v závěsu a poté se oba rozplynuly v mlze. Vír se proměnil v hvězdný prach a sesypal se k zemi.
"Páni..." povzdechla si s úsměvem Clara. Doktor vytáhl z kapsy dvě malé skleněné lahvičky a obě naplnil prachem. Jednu dal Claře a ta ji pečlivě uschovala do kapsy své bundy.
Náhle se prach rozlétl do všech stran a všechny stromy začaly obrůstat zářivě zelenými listy a jehličím, tráva a mech se rozzářily stejně zeleně a květiny vykvetly všemi možnými barvami. Začal se ozývat zpěv ptáků, šustění různých malých tvorečků, zkrátka se do celé krajiny navrátila jiskra života.
"Měly bychom si brát suvenýry z každé cesty. Navíc bychom se sem měly ještě někdy podívat." navrhla Clara, když se vzpamatovala z toho co právě viděla. Doktor souhlasně přikývl a vzal ji za ruku.
"A co se týče nových zvyků, měl bych ještě jeden nápad." usmál se a políbil ji na čelo. Potom se vrátily do TARDIS a Doktor okamžitě nastavil další souřadnice.
"Kam chceš jít?"
"Překvapení." usmál se. Za chvíli přistály a Doktor ji rychle vytáhl ven.
"Tradá!" vykřikl a mávl rukou po okolí. Claře spadla čelist, protože přímo před ní se tyčila Eiffelova věž.
"Doktore? P- proč jsme tady? Totiž, ne že by mi to vadilo, je to úžasný!" vyjekla radostí a skočila mu kolem krku.
"Nemáš zač," řekl a objal ji zpět. ",a teď pojď, máme rezervaci v jedné kavárně."
"Kolik je tu hodin?" zeptala se brunetka a Doktor se podíval na hodinky.
"7 ráno. Právě včas na snídani!" řekl a odtáhl ji k jedné menší kavárně. Vešly dovnitř kde se na ně usmála mladá žena která zřejmě Doktora poznala.
"Pane, tady je váš stůl." pravila vřele a dovedla je ke stolu s perfektním výhledem na Eiffelovku. Doktor odstrčil Claře židli a pak se posadil naproti ní.
"Co si budete přát?" zeptala se slečna.
"Dvě nejlepší kávy jaké máte, s hodně šlehačky a něco sladkého." řekl Doktor za oba, protože Clara zírající ven byla duchem nepřítomná. Slečna s úsměvem přikývla a odešla.
Doktor pohlédl na Claru která zářila jako vánoční stromeček a usmál se.
"Napadlo mě, co kdybychom si po každém dobrodružství zašly na snídani do téhle kavárny? Podle mě je nejlepší v celé Paříži!" Clara jen s nadšením přikývla a napila se kávy která jim byla právě přinesena.
"To neodmítnu." řekla. "To je ten tvůj nápad ohledně nových zvyků?"
"Jasně! Dobrý, ne?" zeptal se s očekáváním.
"Jeden z nejlepších nápadů co jsi kdy měl." zasmála se Clara.
"To je super. A počkej, až uvidíš tohle." řekl, vstal a obešel ji. Vytáhle z kapsy cosi co nemohla vidět a odhrnul její vlasy stranou. V okamžiku se jí na krku oběvil řetízek s modrou krystalovou hvězdou. Zatajila dech, a překvapeně se podívala na Doktora, který se vrátil na své místo s úsměvem, jako pětileté děcko na vánoce.
"Ale... kde jsi ho vzal?"
"Našel jsem ho v té hromádce popela, co po našich vlčích známých zbyla. Zřejmě nám ho nechala jako dárek. Nebo se možná vytvořil z toho popela, kdo ví." usmál se.
"Děkuju." hlesla Clara, naklonila se přes stůl a vtiskla mu pusu na tvář.
"Nemáš zač, Nemožné děvče." řekl a Clara si až teď uvědomila, že má na stole suflé. Její úsměv se ještě zvětšil.
"Co se týče těch nových věcí, myslím, že bych si zvykla."